Přemýšlíte o účasti na dalším ročníku a zajímá vás jak vypadá trasa závodu, nebo si jen chcete zavzpomínat kudy jste s námi běželi? V tomto článku jsme pro vás připravili několik fotografií z trasy. Některé jsou loňské, některé starší a některé nám poslali přímo naši závodníci.

Ultratrail Pražský Kelt mi ukázal zcela novou tvář našeho hlavního města. Trasa mě provedla tak nádhernými a tajuplnými zákoutími Prahy, že jsem častokrát musel zastavit a připomenout si, že se stále nacházím na území metropole. Zvláštní kouzlo závodu spočívalo v jeho nočním charakteru – měl jsem možnost sledovat, jak postupně pohasínají světla velkých pražských sídlišť, aby se o několik hodin později začala znovu probouzet do nového dne. Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když noční mlha zahalila město do tajemného hávu. Ten vytvořil v Prokopském údolí a jeho keltském hradišti takřka mystickou atmosféru, na kterou jen tak nezapomenu. Celý tento jedinečný zážitek by nebyl možný bez skvělé práce organizátorů a jejich pomocníků, kterým patří můj velký dík za precizní značení trasy i za vytvoření příjemného zázemí na občerstvovacích stanicích. (Tomáš Ježek, chodec, poprvé na startu)

Fotky z trasy

I v tomto roce došlo k nemilým překvapením na poslední chvíli. Radost z nově nalezené cesty u Hradiště v Hostivaři, kterou jsem prošel i se synem Pepou, aby věděl, kde bude čekat na Kelty s občerstvením, vystřídal šok. Nepřekonatelný „Taxisův příkop“.
Přeznačoval jsem s Markétkou noc před závodem a ještě na nás u toho z trávy chrochtalo prase.
Jen o pár km dále, byla ověřená, léta používaná asfaltová cestička kolem Botiče.Zavřena na pouhých 14 dní, ale samozřejmě, že v době konání Pražského Kelta.

Pěkná trať je fajn, ale co si budeme povídat, občerstvovačka bývá na ultra tím nejočekávanějším zážitkem, hned po cíli. Díky skauti!

Pokud není mlha, nabízí nám tři kopce za sebou pohled na nasvícenou Prahu z pravého břehu Vltavy. Branické skály, Kavčí hory i Park na Topolce. A za nedlouho přijde tajemný Vyšehrad. Noc tuto atmosféru umocňuje.

Po překročení Železničního mostu se na Prahu koukneme z druhého břehu a to napřed z Pavího vrchu.

Z Děvína koukáme na kopce, po kterých jsme běželi před chvílí na druhé straně Vltavy. Tady pro představu, jaké je to ve dne.

Jsou dva lidé, bez kterých bych neudělal ani jeden ze sedmi ročníků Kelta. (Byl ještě nultý, takže letos se poběží poosmé) Je to moje Markéta, která se mnou vše konzultuje, po mně opravuje, písemně připravuje, vaří a peče až z ní pot teče. 🙂 a kamarád Jarda, který nechyběl na žádném ročníku (!) na občerstvovací stanici. A v prvních letech si často střihnul i dvě místa za noc. Společná kontrolní procházka po hradišti Děvín, byl takový „slunný klid před bouří“ (lépe mlhou)

S kamarádem Štěpánem jsem objevil i další pohledy na kouzelné hlubočepské Jezírko, ale stoupání k tomuto místu je nebezpečné i za dne, v noci bych Vás na něj nepustil. Jezírko je stejně nejkrásnější z rokle od spodu.

Ve stínu skály u potoka je umístěná vzpomínka na Jestřába. Velkého člověka a skauta Jaroslava Foglara.

Po překročení Berounky, jdeme (běžíme) po proudu řeky a po čase se můžeme kochat pohledem na to, co nás čeká. Napravo se za loukou nad Zbraslavským zámkem tyčí dvě hradiště Šance a Závist. Zkouška naší morálky.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě pod tímhle monumentálním monstrem, na kterém se soustavně prohánějí tisíce aut, uslyším zpívat slavíky. Betonové kolosy mi připomínají sloupy v Luxoru, ještě to umocňuje okolní krajina s Vltavou pod nohama. Jak všichni víme, na trase je vskutku možno vidět mnohé neuvěřitelné věci. Copak se asi na tom smrku urodilo…?

Poslední občerstvení a…vítejte v Kunratickém lese!

Nic tak v cíli nepotěší, jako spokojené tváře účastníků. Ať vítězů, nebo ve zdraví se opět střetávajících rodin. K tomu všemu na trati i v cíli pomáhaly pilné včelky.

Pavla, která vytrvale po spoustu hodin všechny vítala v cíli, spolupracovala s časomírou „STOPNITO a vypisovala diplomy všem borcům, 

Markétka a Iva, které napřed večer všechny Kelty přivítaly a druhý den od rána do pozdního večera se staraly o to, aby všichni měli v cíli co jíst a pít. 

Mariánka, která  první noc měla k ruce na povel dvě dobrovolnice-skautky a s úsměvem přivítala a obsloužila více než sto Keltů.

Jarmilka, která si napřed zaběhla noční maraton a pak mi pomáhala koordinovat druhou část stokilometrového závodu. Její manžel Lubo, uprostřed lesů rozložil občerstvovačku a zvládl jí sám, stejně jako 14 dní předtím 240 kilometrový Spartathlon v Řecku. Na krutý rozdíl teplot si nestěžoval.

Moji kamarádi ze základní školy, Jarda a Ríša také přečkali noc v zimě venku v mlžném oparu, ale náladu jim to nekazilo, naopak byli nadšeni výkonem všech.

Víc než kdy jindy nám pomohl kuchař „Poslední Kelt“ ze Zbraslavi, když na poslední chvíli zachránil teplý gulášek v cíli.

Další členové rodiny Katka a Zdenda se postarali na devadesátém kilometru o to, aby zcela vyčerpaní borci dostali do těla něco výjimečného na poslední desítku. 

Nemohu zapomenout na nováčky Syna Pepu a jeho kamaráda Tomáše, kteří naopak jako první všechny pohostili pod Hostivaří. Zkrátka děkuji moc všem dobrovolníkům i závodníkům a těším se už za 9 měsíců na další zážitky.

Pokud je to pro Vás podzim daleko, můžete se podívat na jaře na druhou stranu Prahy na KELTSKÉ SLŮNĚ, které pořádá můj kamarád Petr Svoboda. A tak, jako pomáhá on mně s Keltem, budu i já k ruce jemu se Slůnětem. 

No a komu nestačí jen část Prahy, ale chce jí oběhnout celou, ten může přijmout DRUIDOVU VÝZVU a dát si jí sám.